Nic není zbytečné (pro všechny)

Akinari

"Co se vlastně stane s těmi, kteří jsou zabiti pomocí zápisníku? Je to nějak nepřirozené nebo to tak chodí běžně?" zeptal jsem se a zakrýval jsem rukou svůj překvapený výraz, když se mi jen tak z ničeho nic objevila na posteli. V pravé ruce jsem si přitom pohrával s jablkem, které při včerejším "nájezdu" na chladničku přehlédla u mě na stole.

Shinigami Ryo

Eeeeee to je otázka. Co by se s nimi mělo dít. Takhle to chodí běžně. Zapíšeme jméno nějakého člověka a ten prostě umře. Nic neobvyklého. Řeknu znuděně a mávám přitom rukou na zmanení, ať se mě už příště na takové hloupé otázky neptá. Když to celé dopovím podívám se na Akinariho, ale pohled mi skončí na jablku co drží v ruce. Pohled mi kopíroval pohyby jablka. Ummmm jablíčko. Řeknu jen tak do vzduchu.

Akinari

"Ano, sladké a šťavnaté jablko," řekl jsem, abych ji trochu vyburcoval. "Zahrajeme si tedy hru... Dostaneš tohle jablko, pokud mi zodpovíš ještě dvě otázky," navrhl jsem a jablko jemně přiblížil k ústům. "Přinejhorším se stane mojí snídaní," usmál jsem se na ní, ze včerejšku, kdy tak reagovala na pojem jablko, už jsem věděl, kde asi vězí její slabina. "Na jak dlouho dopředu se dá naplánovat smrt a jak se dá zjistit jméno lidí jen pohledem... Nějak je zapisovat musíte a neřekl bych, že se jich předtím ptáte na jméno."

Shinigami Ryo

Pche. Na takové vydírání nepřistoupím. Ohrnu nos. Ale je to sladké a šťavnaté jablíčko. Mňam, mňam. Ne, nepřistoupím mu na to. Ale to jablíčko. Rozmýšlela jsem se. Pfuuuuuu, tak jo. Stejnak je to jedno. Na jak dlouho? Noooo teoreticky můžeš použít jakýkoliv čas před koncem jejich života, ale mi takhle nikdy nepracujeme, takže ti to nemůžu zaručit. Znovu jsem pokrčila rameny. A pokud jde o jména. Shinigami pozná jméno člověka pohledem do jeho tváře, poznáme to okamžitě. Prostě se nám jméno člověka ukáže nad jeho tváří. Jo a také se nám tam ukáže délka jeho života. Ale protože jsi ty našel můj zapisník, mohla bych ti zajistit stejné oči jako mám já. Pak by ses už nikdy nemusel bát, že nebudeš znát nečí jméno. Ovšem oči shinigamiho nejsou zadara. Rozpovídala jsem se najednou.

Rui

"Och, je mi potešením stretnúť novú osobu s absolútnou duševnou chudobou. Je veľmi zlé, že stupidita nie je bolestivá, že? Dúfam, že to rameno príliš nebolí. Hlavne teraz, keď ste ma tak milo oslovila." Spýtala som sa kľudným a vyrovnaným hlasom, zatiaľ čo na perách mi ihral pokojný úsmev. V živote je dôležité vyrovnať sa s ľuďmi, ktorým osud nedožičal asi veľa šťastia... a asi ani výchovy. Pochopila som z toho všetkého, že je to Yoshirova "parťáčka". V kútiku duše som ho hlboko poľutovala. Možno nie je zlý človek a možno je taká len kvôli problémom. Každý si prejde vo svojom živote veľké krízy. To však neznamená, že sa má k ostatným správať, ako keby boli posledné špiny na chodníku. "Matsuharu Rui, alebo pre ľudí ako ste vy, "Krava", teší ma."

Akinari

"Někdy k našim cílům vede cesta, kdy někomu ublížit musíme... Ale to, že ti odepřu jablko zas tak hrozné není... Ale," zarazil jsem se při pomyšlení, co by mohla za ty oči chtít. "A co za to tedy budeš chtít? Neustálý přísun jablek? Polibek? Mé, ech, panictví? Nebo něco horšího?" zeptal jsem se. Netušil jsem, co taková shinigami může chtít za ty oči. Ať jsou to ty jablka... Polibek bych možná ještě přežil, ale s.... změřil jsem si Ryo pohledem. Nevypadá špatně... Možná že je to nějaká úchylárna, ale přitahuje mě... můj pohled tak trochu prozrazoval mé myšlenky, až pak jsem se oklepal a vrátil se k neutrálnímu výrazu.

Shinigami Ryo

Šibalsky jsem se usmála. Hi. Napadají tě pěkné věci a ty jablka bych klidně brala, ale pravá cena za oči boha smrti je....polovina zbývajícího života člověka. Jednoduše řečeno pokud bys měl žít ještě šedesát let, bude to třicet. Pokud jenom rok, bude to 6 měsíců. Vesele jsem si vysvětlovala. Stále jsem seděla na posteli. Většinu času jsem sledovala jablko, ale tentokrát jsem se dívala na Akinariho, abych viděla jeho reakce.

Akinari

"Polovinu říkáš," přemýšlel jsem nahlas a natáhl ruku s jablkem k Ryo. Dlaň jsem měl otočenou k zemi, abych mohl Ryo jednoduše jablko dát, ale ve skutečnosti jsem chtěl zjistit, jakou má pokožku, což byl vlastně úmysl, když jsem si tak hezky připravil prsty na předání. "Polovina života, a ta připadne tobě, že?" dotázal jsem se. "Je to stejné jako smlouva s ďáblem, akorát že místo duše ti dám půlku života, že... V tom případě odmítám; Vlastně jsme se ani pořádně neseznámili a ty bys po mě chtěla rovnou půl života..." řekl jsem a můj postoj k ní se trochu změnil, měl jsem rád nesmlouvavé ženy a o to víc takhle přitažlivé ženy. "Ty už mé jméno tedy znáš, ale i přesto: Jmenuji se Akinari Furusawa a těší mě, že jsem tě poznal," poklonil jsem se. Nemá cenu smlouvat... Tudíž nemá cenu ani moc vyzvídat...

Aiko

Z pootvorenými ústami som ženu pozorovala a počúvala čo hovorí. Jej reakcia bola vyslovene mimo situácie. Aspoň mne sa to tak zdalo. Yoshiro sa ma nezastal, čo sa dalo čakať - nikdy ku mne nebol špeciálne milý a očividne ma bral skôr ako mužského partnera, ako ženu.
Vidím že si si našiel ''kultivovanú a vysoko vzdelanú'' spoločnosť, Yoshiro. Tu pani si myslí, že sa neviem vyjadrovať ako ona? prezrela som ich oboch a zakrútila hlavou.
Radšej drž hubu, profesorka. zavrčala som výhražne.
Naozaj netuším kde ju zohnal, ale už len prvé sekundy v jej prítomnosti som mala chuť jej dať facku. A riadnu. Si snád myslí že je nejaká kráľovná? A čo tu vôbec robí s Yoshirom?
Rameno ma bolelo stále viac a viac. Pocítila som, že sa mi z neho pustila krv. Na ruke som pocítila teplú a hustú tekutinu. Krv stekala dole rukou. Nevnímala som to, teraz som bola viac zaujatá tou mrchou.
Potom sa predstavila.
Je mi potešením, Krava. pousmiala som sa provokatívne.

Shinigami Ryo

Se zvědavostí jsem hleděla na Akinariho. Zatím jsem měla na tváři jen jemný úsměv, který se však s jeho dalšími a dalšími slovy zvětšoval. Po jablíčku jsem okamžitě chmátla. Kůži jsem měla podobnou lidské a z mého těla nešlo teplo, ale bylo studené jako mrtvoly. S dalšíma a dalšíma větama, jsem se usmívala čím dál tím více. Až to skončilo trochu strašidelný úsměvem od ucha k uchu. Zajímavé, opravdu zajímavé. Chi..hi...hi..chi. Jsem Ryo, také mě moc těší. Ale věř, že já jsem horší než ďábel. To já budu jednou ta, která zapíše tvé jméno do zápisníku smrti. Chi...hi..hi. Ozvýval se můj smých po pokoji a očíčka mi jen zářila.

Yoshiro

Aiko, uklidni se proboha. Jestli se chceš chovat takhle, tak pojď aspoň ven ... Řekl jsem celkem naštvaně. Tohle chování bylo na veřejnosti nepřijatelné. A navíc, Aiko se začala bezdůvodně navážet do Rui. Chytil jsem Aiko za loket zdravé ruky a odtáhl jí ven. (Rui šla pravděpodobně taky). Proč se zase chováš takhle agresivně? Zdůraznil jsem slovo zase. Navíc.. Já za tebou v nemocnici byl! Ale byla spala si a já tě nechtěl budit. Kde si myslíš, že se tam vzaly ty kytky ? A jak jsi mě vlastně vůbec našla?!

Aiko

Neukľudním sa, sakra! zajačala som na celú kaviareň. Niektorí ľudia nás doteraz pozorovali, ale teraz sa už otočili všetci.
A vy čo sem pozeráte ako vyorané škrečky?! zahučala som až mi zabehlo. Stupeň hnevu vystúpil takmer na maximum, čo sa mi stávalo veľmi zriedkavo. Musela som sa premáhať, aby som tej mrche nevrazila do tej vysmiatej tváre. Yoshira som akosi nevnímala.
Potom ma však chytil za ruku a vytiahol ma z kaviarne.
Dofrasa, pusti ma. vytrhla som ruku z jeho zovretia a vyšla na ulicu sama. Veľa ľudí tam nebolo.
Yoshiro pokračoval hovoriť a ako vždy, ja som bola na vine. Nikto iný, len ja. Predsa, kto iný?!
Ako zase?! Ja som KĽUDNÁ!
Vraj za mnou v nemocnici bol... žiadne kvety som si nevšimla. To bolo teraz jedno. Jeho otázku ako som ho našla som proste ignorovala, dobre to vedel, dohodli sme sa na tom už dávnejšie.
A čo si s ňou vôbec robil na záchode? Dávala ti fajku? Koľko si jej zaplatil? vybehla som na Yoshira a prikročila k nemu bližšie. Z rukávov mi už kvapkala krv, a bolo to aj značne vidieť. Na betóne sa objavili prvé červené kvapky. Adrenalín pomáhal bolesť potláčať.

Akinari

"Nebuďme si tím hned oba jistí," oplatil jsem jí její úsměv, akorát ne tak ďábelský. Můj byl více vřelý a upřímný. "Ale pokud se to stane, tak budu rád, že mě zapsala ta nejkrásnější shinigami, kterou jsem kdy poznal," řekl jsem s více šibalským úsměvem a sedl si na kraj postele. "Nejspíš bych neměl říkat takové věci, ale nemůžu si pomoc... Abych řekl pravdu, tak jsem doteď nepoznal, jaké to je s někým trávit život a s tebou strávím alespoň polovinu času, která mi zbývá... Uvidíme, jestli to bude jen polovina nebo celý čas," řekl jsem s mírným úsměvem a natáhl se přes šířku postele tak, abych nezacláněl Ryo.

Yoshiro

Zavřel jsem oči a snažil se uklidnit. Věděl jsem, že je Aiko taková a že si určitě neodpustí nějákou její rádoby trefnou připomínku na moje triko. Ale tohle trochu přehnala. Odjakživa jsem byl cholerik a vytočila mě kde jaká blbost, ale teď jsem se prostě snažil ovládnout a nezabít jí. Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči. Chvíli jsem v tomhle stavu zůstal, ale pak jsem se znovu vrátil do reálného světa plného blbých keců Aiko. Místo jejího naštvaného obličeje jsem si ale všiml její krvácející ruky. Tvoje zranění se otevřelo! Říkal jsem ti, že se to nemá podceňovat a že máš být v nemocnici! Okamžitě tě tam odvezu! Z mého tónu hlasu bylo jasně znát, že jsem naštvaný .

Rui

Fascinovalo ma to. Ó áno, krutosť a blbosť ľudí ma už odjakživa maximálne fascinovala. Ich nekončiaca drzosť a schopnosť urobiť všetko omnoho horším len tým, že sú... že proste a jednoducho existujú. Nie je to ich prítomnosťou ako takou, ale ich bezhraničnou snahou vytvoriť konflikt, narušiť pokoj, byť proste... zlý. Za to, že ubližujeme iným ľuďom... nikdy to nemá dôvod. Sme to iba my sami. My sami si vyberáme, čo urobíme, a čo nie. Niečo také nie je správne, ale aj napriek tomu to jednoducho... robíme? Lebo sme ľudia. Krutí. Smiešne. Infantilní. A patetickí zároveň. Možno sa niekto snaží žiť cnostný život. Dobrý život bez hriechu, ktorý venuje ostatným nie sebe. Fascinuje ma však, že aj ked niekto sa takto nerozhodne je natoľko primitívny, že miesto toho, aby sa staral o svoje pole, musí chodiť aj po susedovom so soľou a ničiť jeho úrodu.

Môj široký úsmev nepoľavil. Mohla som plakať, kričať, dupať, tlieskať. Nič by nepomohlo. No úsmev vždy pomôže. Už s akým efektom, to je iná vec.
"Máš pravdu, som profesorka. Teda budem." Odvetím pokojne a pokračujem. "No ľahká žena nie som. A keby už aj, tak dozaista drahšia, ako ty." Posledné slová som už hovorila počas krokov. Toto som naozaj nemala za potreby. Ak bude Yoshiro potrebovať pomôcť, budem tu. No svojou prítomnosťou by som to však asi len zhoršila. Svižným krokom som sa dala dolu ulicou, mieriac k metru.

Aiko

Bola trápna, jednoducho trápna a na tom by nemohla nič zmeniť ani keby sa akokoľvek snažila.
Ani škola ti nepomôže k tomu, aby si nebola taká úbohá chudera. zakričala som za ňou zo smiechom.
Zbabelec sa nezaprie, pomaly odchádzala. To sa dalo čakať. Najprv narobí problémy a potom od nich uteká!
Jej priblblé poznámky som už úplne ignorovala. Yoshiro chcel aby som sa vrátila do nemocnice.
Ked bola Krava pár metrov od nás, nevydržala som to... nedalo sa to. Rozbehla som sa po nej, ale v tom mi do ramena vystrelila ostrá bolesť. Zložila som sa na zem, treskla si hlavu o betón a upadla do bezvedomia. Rana sa otvorila akoby bola čerstvá, a môj kabát bol na jednej strane od krvi premočený.

Yoshiro

Sakra.. Rozběhl jsem se za Aiko a hned jak jsem byl u ní, jsem její bezvládné tělo pomalu nadzvedl a vzal do náruče. Hodně krvácela, takže jsem si musel pohnout. Naložil jsem jí do auta, které stálo hned před kavárnou.. Pak mě napadlo, že jsem zapomněl zaplatit, ale tady šlo o život a o čas. Naskočil jsem do auta a nastartoval.
Plnou rychlostí k nemocnici.

Aiko

Bola som v bezvedomí.
Nemocnica našťastie nebola daľeko, a tak sa Yoshiro za chvíľu k nej dostavil.
Krv celkom zvnútra zasvinila Yoshirove auto...

Shinigami Ryo

Bude rád, když ho potom zabiju? Podivila jsem se v duchu, ale mile mě potěšil, když řekl že jsem i přes svou šedou pokožku krásná. Mezitím co Akinari dál povídal, já si konečně vychutnala to slaďoučké jablíčko. Akinari se posadil na kraj své postale, domluvil a natáhl se přes šířku postele. Já mezitím snědla i ten poslední kousek jablíčka. Cože? Ty nemáš žádnou holku? Zeptala jsem se zvědavě a otočila k Akinarimu hlavu.


Tia

Konečně jsem se po delší době probudila. Stále jsem byla v nemocnici. Takže to nebyl sen. Posmutněla jsem. Jak říkal doktor, už jsem mohla odejít a to jsem také chtěla udělat. Oblékla jsem si nějaké to oblečení, které mi přinesly kamarádky. Vzala jsem si všechny ty prospekty, co tu nechaly všechny ty modelové společnosti. Chtěla jsem si je v klidu domova trochu prohlédnout, abych se mohla rozhodnout, do které půjdu a vydělám si tak peníze, které dříve vydělávali rodiče. Stále mi však nešlo do hlavy, proč by rodiče takhle najednou zemřeli. Priorita byla zjistit proč? Jak? A další detaily jejich smrti. Zrovna jsem byla na recepci oznámit, že odcházím a pokoj jsem vyklidila, vběhl tam muž se ženou v náručí a já v nich poznala mé zachránce před vrahem. Zvědavě jsem je pozorovala.

Akinari

Když se mě Ryo zeptala, jestli nemám holku, musel jsem prostě zakroutit hlavou a odpovědět: "Ne, nemá žádnou dívku... Pro většinu mých spolužáků jsem jen šprt," řekl jsem klidně, za ty roky jsem se už smířil s tím, že mi tato nálepka patří. "Proto budu i rád, když to budeš ty, kdo mě zabije; alespoň jednou si mě nějaká dívka všimne..:"

Moroshi Genhou

Po chvíly mi skončila pracovní doba a tak jsem se převlékl, oblékl si svoji bundu a vzpoměl si že jsem dneska nejel do práce autem a dům mám na druhé straně města. Vždycky když jsem šel do práce pěšky tak jsem si vzal sebou pistolel, ale jen pro jistotu. Pomalým krokem jsem procházel městem. Bylo příšerné ticho. Právě jsem procházel kolem domu vekterém bydlel Daisuke. Zadíval jsem se na oblohu a tak jsem nechtěně vrazil do popelnice a povalil ji. K čertu! Zaklel jsem a postavil popelnici tam kam byla a šel zase pomalým krokem směrem k mému domu kopajíc do plechovky od piva.

Daisuke
Zobudil som sa.
Vandali?! Bolo prvé na čo som myslel.
Zobral som zbraň a vybehol som von.
Schoval som ju a pozrel som sa na Moroshiho.
Čo to kur** robíš?! Zakričal som smerom na neho.
Ruku som si položil na zbraň, ktorá nebola vidno lebo som ju mal za chrbtom.

Moroshi Genhou

Když jsem uslyšel jeho hlas tak jsem se připravil tasit pistoli kterou jsem měl pod kabátem.Pardon,pardon...Náhodou jsem do ní vrazil...To víte rušný pracovní den...A tu zbraň co máte za zády schovejte...Když máte ruku za zády tak každého hned napadneže v té ruce máte zbraň.řekl jsem když jsem se k němu otočil.Ruce jsem měl na prsou ale ve skutečnosti jsem v nich měl pistole připraven střílet a zdrhat.

Daisuke
No, nie ste taký tupec ako som čakal. Povedal som na hlas a usmial som sa.
Normálni ľudia majú ruky vedľa tela. Hm, žeby tam aj on mal zbraň? Alebo by niečo schovával? Uvažoval som v mysli.
Čo máte za rukami? Usmial som sa a čakal.

Moroshi Genhou

Jak mohu vědět jaké máte úmysly?Mohl byste klidně teď tasit svoji zbraň a na místě mě zastřelit...Ale to se nestanu kvůly třem důvodům:
1.Vy mi nepřipadáte jako zlá osoba
2.Kdyby sme tasily tak dvě pistole zasáhnou víc než jedna.
3.Nehodlám zemřít dokud nenajdu jistou osobu a vlastníma rukama tu osobu nezabiji!
První dva důvody jsem řekl s úsměvem ale u třétího jsem nahodil děsivý obličej a řekl jsem to rozhodně naštavným hlasem.Tak jak vyjít z téhle trapné situace?zeptal jsem se zase s ďábelským úsměvem ale pořád připravenej tasit.