Nic není zbytečné (pro všechny)

Pátek - 23.5 2010

Dnes nebylo nejhezčí počasí - právě naopak - bylo zamračeno a pršelo. Semtam k zemi padl nějaký ten blesk.

Yoshiro

Už to byl den od doby, co jsme s Aiko sejmuli toho hajzla. Naneštěstí Aiko i ta unesená holka skončily v nemocnici.
Já si ráno přečetl mail, který mi přišel od mé bývalé spolužačky - Rui. Měl jsem celkem radost. Nakonec jsme se ještě domluvili kdy a kde.
Kavárna na kraji Tokia, kde není tolik lidí a je tam příjemný klid.

Rui

Metro v týchto zástavkách už nebolo také preplnené. Len pár ľudí posedávalo a čakalo, dokým ženský monotónny hlas oznámi ich cieľovú zastávku, aby mohli vystúpiť. Zväčša krátim čas tým, že si ich patrične obzerám a vymýšľam k ich správaniu, mimike, výrazu tváre a vzhľadu príbeh. Dokonca aj to, kde nastúpili, alebo kde vystúpia je dosť veľkým činiteľom. Už od malička som to robievala a zostalo mi to do dnes. Akosi inštinktívne som sa uistila, či mám všetko so sebou. Dnes mi dokonca robil spoločnosť aj Derringer, ktorý si našiel svoje miesto v kabelke. Nie, že by som ho nosievala každý deň so sebou, no dnes som potrebovala aspoň akúsi slepú istotu a pocit bezpečia.

Čoskoro som sa dostala zo špinavého podzemia ešte do špinavejšieho povrchu tejto metropole. Kanárikovo žltý dáždnik, ktorý som roztiahla priam kontrastoval s tými tmavými okolo mňa. Vyčnieval. Upravila som si golier tmavého letného kabátu ako stvoreného pre toto počasie. Väčšina ľudí už zaliezla do svojich domovov, alebo si naopak užívala túto úľavu v podobe búrky. Dala som sa dole mokrou ulicou. Kaviareň, do ktorej som mierila nebola ďaleko od zastávky metra.

V tomto podniku som pravda, ešte nebola. Možno to bol Yoshirov obľúbený, vyzeral vcelku slušne a mal pokojnú atmosféru, ktorá by bola skvelým útočiskom, hlavne keď všetko, čo môžete robiť v tomto meste je ponáhľať sa. Na oddych zväčša nie je čas. Dáždnik som zložila, akonáhle som vošla do prítmia kaviarne. Vôňa kávy a čerstvých koláčov ma privítala s otvorenou náručou. Nemohla som zabrániť miernemu úsmevu a pohľadom hnedých očí som hľadala Yoshira dúfajúc, že ho spoznám aj po takom čase.

Yoshiro

Seděl jsem u stolu na rohu místnosti. Předemnou byl šálek kávy, ze kterého se ještě hrnula pára. Pravou rukou jsem si podepíral hlavu a levou míchal lžičkou kávu. V mé tváři byl nepřítomný pohled. Pořád jsem měl před očima, jak tomu chlápkovi dávám zbraň k hlavě a třikrát mačkám spoušť. Člověka jsem už zabil. Ale tohle bylo trochu kruté. I přesto, že to byl sériový vrah. Můj čin mě i mrzel. Možná by bylo lepší kdybych ho zatkl.. Pomyslel jsem si. Ale ne.. Vždyť.. Sakra.. Co jsem to udělal.. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Svědomí mě tížilo. Vždyť měl kulku v krku.. Vykrvácel by.. Jenom jsem to urychlil.. Alespoň tak jsem se snažil uklidnit se. Marně.

Moje pocity se teď různě měnily. Cítil jsem smutek, bolest, prázdnotu, ale i štěstí a radost, vždyť brzo potkám dívku.. Vlastně.. Už ženu, kterou jsem neviděl od školy. Z těchto myšlenek a představ mě však vyrušil její příchod. Poznal jsem jí hned jak vešla do dveří. Zahleděl jsem se na ní. Už jen podle toho, jak jsem na ní civěl, mě musela poznat.

Rui

Yoshiro bol taký istý, ako predtým. Teda... stále vyzeral mlado a sviežo, ale v jeho tvári bolo niečo, čo jasne napovedalo, že si prešiel nejednou šlamastikou a problémom. Bolo to isté... utrpenie? Skúsenosť, čo sa zračilo v jeho očiach? Už to neboli oči neskúseného chlapca, ktorý si písal poznámky do notesa, počúvajúc výklad učiteľa tak, ako väčšina triedy. Už to nebol Yoshiro, akého poznala pred dvoma rokmi. Mladí ľudia by si mali život užívať. Mali by okúsiť všetky tie veci, ktoré k tomu patria. Od cestovania, cez rôzne párty a zájazdy s priateľmi. Mali by žiť každú chvíľu naplno. Nevyzerať ako štyridsiatnici, ktorých myseľ ťažia príliš zložité myšlienky.

Pery sa mi natiahli do priateľského širokého úsmevu a rýchlym krokom som sa vydala k jeho stolu.
"Yoshi-kun~." Nadšenie v mojom hlase bolo jasne badateľné. Rada som nadväzovala staré kontakty. Pri nich je totižto omnoho väčšia šanca, že si budete rozumieť. A že to bude príjemné popoludnie. Vyzliekla som si kabát a spoločne s kabelkou ho položila na voľné miesto vedľa mňa, sadnúc si oproti bývalému spolužiakovi.
"Vôbec si sa nezmenil." Začala som neskrývajúc prekvapenie. "Týmto tempom budeš musieť dávať starnúcej Rui recepty, ako sa takto udržať vo forme."

Yoshiro

Alespoň trocha kladných pocitů nakopala těm negativním zadnice. Lehce jsem se pousmál. Kohopak nám to sem čerti nesou? Pronesl jsem a podíval se jí do očí. V tom si přisedla. Moc rád tě vidím.. Její zmínka o tom, že vypadám pořád stejně mě docela zaskočila. Já osobně jsem si totiž myslel, že jsem se od základu změnil, co se vzhledu týče. No, díky .. Uh.. To je ten typ tajemství, který kdybych ti řekl.. Lehce jsem se k ní naklonil, aby to nikdo neslyšel a zašeptal jsem... Musel bych tě zabít. Tohle my detektivové říkali rádi. Bylo to strašně tajemný. Mezitím k nám přišla obsluha a zeptala se Rui, co si dá.

Rui

Och, takže takto. Yoshiro sa očividne veľmi rád hrá na pána záhadného. Podobne ako on, aj ja som sa k nemu naklonila a šepotom preniesla:
"Takže to je biznis... Predáme tvoje tajomstvo za veľké prachy. Budeš mať tri štvrtiny. A ja budem naživu, čo povieš?" Široký úsmev nepominie ani vtedy, keď k nám príde mladá čašníčka, určite na brigáde a zdvorilo sa ma spýta, čo si dám.
"Šálku kávy s arzénom. Tento pán ma musí zabiť, pretože mi prezradí ten typ tajomstva, ktorý nie je pre nikoho uši. Ale inak škoricové latté s plnotučným mliekom." Dievčina vyzerá trocha zmätene, no prikývne a vytratí sa obsluhovať ďalších zákazníkov pri vedľajšom stole, ktorí prišli tesne po mne. Obrátim pohľad späť na Yoshira. "Takže... Ako si ma našiel?" Spýtam sa priamo a bez okolkov. Je to predsa len dosť podivné. Je naozaj ťažké ma nájsť, nemám typický mail. Možno známosti. Zaujímalo by ma, kto tak veselo rozdáva moje kontakty bez opýtania. Na tom však nezáleží. Hlavne, že sme sa stretli, ba aj po takom čase.
"Alebo je to tiež podobné tajomstvo?"

Yoshiro

Čekal jsem, že se zeptá na to, jak jsem jí našel. Když ti řeknu, že jsem detektiv, bude ti to stačit? Zeptal jsem se mile. Nevěděl jsem jestli mi to uvěří nebo ne. Když jsem ve škole říkal, že se jednoho dne stanu detektivem, většina lidí se mi totiž smála. Aby mi to uvěřila, vytáhl jsem i svůj průkaz. Nebylo to těžké..
Chvíli jsem se odmlčel a konečně se napil kávy. Alespoň chvíli jsem si nepřipadal jako chodící neštěstí. A co vlastně děláš ty? Jak se ti daří? Zajímalo mě toho strašně moc a vypadalo to, že času na povídání bude hodně.

Daisuke
Šéf mi teda nedal najlepší prípad. Ako to asi dokončili? Pomyslel som si a pozrel som sa na mobil.
Začal som hľadať či nemám neprijaté hovory či neprečítané sms-ky.
Nič som nenašiel, a tak som došiel pred televízor.
Zapol som si správy a pozeral som čo je nové v Japonsku.

Aiko

Bezmocne som ležala na akejsi blbej tvrdej posteli.
Náladu mi teraz nemohlo zdvihnúť nič - mala som nervy z celej tej akcie. Kuchár mŕtvy, postrelená rukojemníčka a ja sama tiež.
Posrala som to na plnej čiare...
Yoshiro sa na mňa ani neprišiel pozrieť. Rozhodne pekné od neho.
Naozaj sa mi tu už nechcelo ležať... bolo to zničujúce. Tá pasivita a nečinnosť.
Sestričky boli práve preč. Vstala som na nohy a chytila sa za rameno.
Od bolesti som zatla zuby - pri dotyku rameno neuveriteľne bolelo, aj ked bolo už po operácii. Obliekla som si svoje oblečenie, zobrala veci. Vybehla som z izby na chodbu a rozhliadla sa. Nebol tam nikto, okrem pár pacientov.
Postupne som sa prebojovala s bolesťou v ramene k východu nemocnice a vyšla na čerstvý vzduch. Ak sa tak dal nazvať ten smog.

---

Yoshirovým domom sa ozval zvuk zvončeku.
Stála som pred dverami a zúfalo zvonila.
Kde si, doriti?!

Rui

Nezvyknem kontrolovať svoje emócie, preto som prekvapene hľadela na Yoshira a potom jeho preukaz. Tak detektív? Aj to môže byť dôvod, prečo vyzerá duševne tak... vyčerpane. Byť detektívom určite obnáša veci, o ktorých sa mne nemôže snívať. Len snívať. Prostredníctvom pera, alebo klávesnice.
"Eh, Yoshi?! Tak predsa len... Keď si spomeniem, ako sa ti Katsuo vysmieval,..." a ako som ho za to takmer zmlátila "Si ešte s niekým v kontakte, alebo ťa len odrazu pochytila nostalgia, že si si dal tú námahu, aj keď len malú, a nájsť ma?" Pousmiala som sa a oprela sa o lakte rúk. Yoshiro je určite skvelý detektív. Už len pre to, že mal na to skvelé predpoklady, aspoň podľa môjho skromného úsudku. Vždy bol bystrý a fyzicky zdatný na to, aby v tejto brandži vynikol.
"Povedz mi... Yoshi-kun... čítaš knihy? Myslím tým, či si nejakú novú prečítal, v tejto dobe?"

Yoshiro

Popravdě.. S nikým ze školy se nestýkám a pak jsem si vzpomněl na tebe.. Napadlo mě, že by nemuselo být špatné sejít se a popovídat si. Odpověděl jsem jí na otázku přesnou odpovědí. Znovu jsem se napil kávy, chutnala skvěle, možná by nebylo od věci dát si k tomu i nějaký ten koláč, navíc, tady jsou vyhlášené. Alespoň lidmi, kteří tuhle kavárnu denně navštěvují. Z úst Rui vypadla další otázka. No.. Vlastně.. Nějak na to nemám čas. Odpověděl jsem popravdě.

Rui

Bola som na tom podobne. Nikto zo strednej školy mi neprirástol ku srdcu natoľko, že by som s ním udržala kontakt aj po jej skončení. Život začal až na vysokej škole, kde inteligenčný aj empatický quocient osôb presahoval priemerné hodnoty ľudí s typickými predsudkami.
"Prepáč, že sa toľko vypytujem. Ja... no... študujem. Literatúru a históriu. Budem učiteľka." Vzhľadom na moje finančné konto si budem môcť asi po zbytok života vcelku kľudne žiť doma, pozerať na telku s vyloženými nohami a popíjať colu. Vždy som mala rada deti, preto som si vybrala práve toto povolanie, aj keď dosť podceňované a podhodnocované.
"Povedz... aké je to byť detektívom? Nechcel si ísť radšej k polícii?" Nikdy nie je neskoro nadobudnúť novú inšpiráciu a informácie

Yoshiro

Bylo to zvláštní, ale já si Rui nedokázal jako učitelku představit. Celá ta myšlenka mi vyčarovala úsměv na tváři, ne že bych se jí smál, to určitě ne. Bylo to prostě jen zajímavé a milé. Zeptala se mě na to, jaké je to být detektivem.
Být detektivem.. No.. je to jiné než u policie. Hlavně co se postupu práce týče. Většina detektivů pracuje sáma, já mám ještě kolegyni. V Tokiu jsme celkem známí. Za tento rok jsme vyřešili 12 případů.. Větších.. Pak jsem se ale zatvářil celkem nešťastně, chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem se k tomu odhodlal. Určitě znáš případ 'Vraha bez tváře' .. Mluví se o tom na všech televizních kanálech.. Hmm?

Rui

To, že Yoshiro takým tempom riešil prípady, s takou úspešnosťou, na ňom očividne zanechalo nejaké stopy... Ako detektív v službách štátu máte určité právomoci - preplatia vám psychologické liečenie a prášky, akonáhle zabijete prvého kriminálnika, máte množstvo kolegov, ktorí vám kryjú chrbát a s ktorými každé ráno popíjate odpornú kávu z kávovaru na stanici. Život súkromného detektíva musí byť osamelý a... únavný. Zničujúci. Nečudujem sa teda, že Yoshiro s niekým spolupracuje. Predsa len, mať "parťáka", na ktorého sa dá spoľahnúť je nedoceniteľná vec.
"Počula som o ňom." Úsmev mi pohasol. "Avšak najhoršie na tom je, že týchto Vrahov bez tváre sú desiatky. A len tento jeden sa dostane do správ. Každému to je jedno. Väčšina sa vie len sťažovať, no aj napriek tomu matky bijú svoje deti, otcovia učia svojich synov násiliu už od plienok, brat vztiahne ruku proti svojmu bratovi... A potom žijeme, ale aj umierame v takomto svete." Môj hlas nemal žiaden podtón. Bolo to skôr stanovenie faktu, ako niečo iné. Suché, jednoduché. Mladá čašníčka predomňa položila vysoký pohár s kávou, pracne nadekorovaný. S miernym úsmevom som jej poďakovala a odpila si.
"Ak niekedy napíšeš svoju autobiografiu, bude mi potešením prečítať si príbeh života takého veľkého detektíva." Kútiky sa roztiahli o niečo viac, neznelo to sarkasticky. Chcela som to odľahčiť. Ak sa život odľahčiť dá.

Yoshiro

Autobiografie.. Heh.. Nikdy jsem neměl moc talent na psaní.. Usmál jsem se mile.. Ale málem jsem zapomněl na to, co jsem nakousl.
Víš.. Tento 'Vrah bez tváře' měl za sebou 20 zabitých mladých žen...Zabil jsem ho.. Včera... Vím, že to nebyl dobrej člověk, ale i přesto mě to strašně tíží a mrzí... Já nemám právo na to, abych říkal, kdo má umřít a kdo ne.. A ještě hůř.. Abych to vykonával. Sklopil jsem hlavu a čelo opřel do dlaně.

Rui

Tak toto som... mierne nečakala. Chápala som, že práca detektíva obnáša aj niečo také. No nepredpokladala som, že niekoho zabil ani nie dvadsaťštyri hodín dozadu... A teraz tu sedí, ako taká kôpka nešťastia... Možno prosiac Boha, ak v nejakého verí, aby mu odpustil... Alebo ktokoľvek. Aby odpustil sebe.
"Mnohí z tých, čo žijú, by si zasluhovali smrť. A mnohí z tých, čo zomreli, by si zaslúžili žiť. Nebudem ti klamať, Yoshiro. Poznáš ma dostatočne natoľko, aby si to vedel... Nemôžem ti povedať, či to bolo správne, alebo nie. Alebo či to bolo v prospech spoločnosti. Spravodlivosť je relatívna. Ale jedno viem naisto - už to nezvrátiš. Minulosť sa vrátiť nedá." Mimovoľne som sa natiahla po jeho ruke, aby som ju na znak podpory pevne chytila. Viem, že ľudia často nestoja o ľútosť. Uráža ich, niekedy dokonca poburuje. Zväčša všetko, čo stačí je podržať ich a povedať: "To bude dobré, treba len čas."

Tia

Probrala jsem se na léhatáku v nemocnici. Nebylo mi zrovna nějak moc do řeči. Hlava mě strašně bolela a to nemluvím o noze. Ale zas to mělo výhodu, že jsem věděla, že jsem živá. Když jsem mžourala okolo sebe, viděla jsem kolem poslete a po pokoji několik kytek, dárkových košů a balónků s různými nápisy. Byla jsem ještě ospalá, po všech těch lécích co jsem dostala, a tak jsem to nedokázala přečíst. Řekla jsem si, že si ještě na chvíli odpočinu, ale to už u dveří slyším jekok. Nestačím se ani podívat, kdo že tak kříčí a už na mě přistanou mé kamarádky.
Auuuuuu! Zařvu bolestí. Promiň. Moc se omlouváme. Jsme hrozně šťastní, že se ti nic nestalo. Prý tě unesel nejhledanější vrah v Japonsku. Prý i znásilňoval. Nejsi doufám znásilněná, že ne? No a jak ti je? Už se cítíš lépé? Začali ze sebe sypat otázky jedna přes druhou. Ne podle testů nejsem znásilněná. Odpovím jít a přitom si i oddechnu. Byly tady už rodiče? Jo a co ty kytky a kočíky kolem? Zeptala jsem se jich a posadila na lehátku. Když jsem se zeptala na rodiče, všechny jen smutně svěsily hlavu. Jedna z nich ale využila, že jsem se zeptala i na ty kytky a košíky. Tohle všechno je od různých modelingových společností, který tě chtějí jako hlavní tvář a teď se předhání v tom, koho si vybereš.....Ano, ano. Chtěj z tebe udělat znááááááámou modelku. Dokonce ti prý zaplatí i jakkoukoliv plastiku......Budeš bohatá......A známá na celým světě. Opět se všechny rozkecaly. Úplně jim zářili očíčka, jak mi záviděly.
Když jsem je tak poslouchala, byla jsem také šťastná, konečně se můj sen vyplnil a rodiče na mě můžou být hrdí. Když jsem se ze snění vrátila opět na zem, nedalo mi to. Rodiče tu tedy nebyli? Zeptala jsem se znovu. Všechny najednou poumutněli. No tak. Co se děje? Přidala jsem na hlase. Ummmm no víš......tvoji rodiče......jsou mrtví. Vykoktali ze sebe postupně. Strašně jsem sebou škubla. Ruce jsem dala před pusu. Co...co myslíte tím mrtví? To....to nemůže být možné. špitla jsem. No mi neznáme všechny podrobnosti....viděli jsme to ve zprávách.....tobě asi řeknou určitě více než nám. Odpověděli. Stále jsem na ně nevěřícně hleděla. My....my tě tu necháme o samotě. Řekla jedna a odtáhla zbylé kamarádky pryč z pokoje, který za sebou zavřela. Z očích mi začaly téct slzy. Jsou mrtví? Proč? Co se stalo? Vždyť říkali, že mě musí naučit ještě spoustu věcí.....

Yoshiro

Ve tváři se mi objevilo něco jako poúsměv. Upřímný. Celkem se mi i ulevilo po tom, co jsem řekl to, co mi leželo na srdci a nedělalo tam dobře. Přemýšlel jsem, co bych jí ještě tak řekl. Bylo toho snad milion, ale nějak jsem prostě mluvit nemohl. Nevydal jsem tedy ani hlásku a počkal až to ticho prolomí ona.

Akinari

Probudil jsem se ve svém pokoji, o něco později než bylo obvyklé, budík už nějakou chvíli vyzváněl, protože jsem ho včera zapomněl vypnout. "Aaaah," protáhl jsem se a všiml jsem si, že jsem spal ve věcech. Hm... Jak dlouho jsem byl vůbec vzhůru? ptal jsem se sám sebe a v tom ve mě cuklo, prohlédl jsem si místnost a oddychl jsem si. "Není tady," uklidnil jsem se nahlas, když jsem neviděl ani zápisník a ani tu shinigami, neuvědomoval jsem si, že jsem si zápisník strčil do zadní kapsy kalhot. Rozhodoval jsem se, sedíc na posteli, jestli mám vůbec dnes jít do školy. Dnes byl ve škole trh na způsob výprodeje a takových akcí jsem se málokdy účastnil hned od začátku. Kdo se neúčastnil, nic ho nečekalo, kdo ano, byl na tom taktéž, takže to vyšlo nastejno. Ještě jsem se proto raději jen tak natáhl na postel.

Amaru

Právě jsem dokončil program na kterém jsem pracoval druhým týdnem. Konečně jsem zase měl dostat další peníze, takže jsem byl docela v pohodě. Odkopl jsem se od zdi a na kolečkové židly odjel kousek od stolu. Popravdě jsem vydělal docela dost penez a kdybych nemusel živit 4 mladší bratry tak bych si mohl koupit konečně auto. Vypnul jsem PC a protáhl se. V lednici zase nebylo skoro nic, takže jsem musel nakoupit. Hodil jsem si přres rameno batoh a vyrazil ven. Po několika dnech práce mě sluníčko nepříjemně oslnilo. Nebylo ani moc hezky, ale to mi nevadilo. Obchoďák byl za rohem...

Rui

Po tom, čo odišiel zo školy to musel mať ťažké. Testy na detektíva sú prísne zo všetkých smerov. A ešte k tomu toto... Je však zvláštne, že sa spovedá mne, nie svojej parťáčke. Veď práve na to tu sú. Aby tu boli pre seba... Presne v takýchto situáciách, nielen vtedy, keď nejaký kriminálnik vytiahne zbraň aby niektorého z nich zabil.
"Toto si žiada niečo sladké. Robia tu nejaké dezerty, nie?" Spýtam sa, snažiac sa nejako zmeniť tému, trocha ho tým tak povzbudiť. A cukor nikdy nikomu neublížil... teda, aspoň mne nie. Čokoláda je všeholiek.

Yoshiro

Nad otázkou ohledně něčeho sladkého jsem se musel chvíli pozastavit.. Hmm.. Jo...Jo.. Něco tu mají.. Odpověděl jsem trochu koktavě. Popravdě, měl jsem na něco děsnou chuť. Obsluha byla ale momentálně maximálně zaneprázdněná. Asi si budeme ale chvíli muset počkat.. Poukázal jsem na ten fakt, že se k nám mladá číšnice jen tak nedostane a znovu si usrkl trochu kávy.

Re: Amaru

Pravda, moc hezky nebylo, jakmile Amaru vylezl ze dveří dostal pořádnou sadu od padajících kapek. Déšť houstl a kapky se zvětšovaly. Ideální počasí pro člověka, jako je Amaru.

Amaru

Blbej déšt... pomyslel jsem si. Rychlým krokem jsem se vydal do obchoďáku. Nechtěl jsem běžet abych si nezasvinil kalhoty. Hlavně jsem dával pozor na auta, aby mě nějaké neohodilo. Naštvaně jsem prošel polotevřenými automatickými dveřmi. Pečivo, ovoce, nějaká rýže, pár plechovek s tuňákem, kilo cukru, mlíko a kafe... opakoval jsem si co jsem to chtěl vlastně koupit
Vzal jsem košík a začal ho plnit potřebnými produkty potravinářského průmyslu

Rui

Čašníčke som venovala krátky pohľad. Naozaj mala dosť roboty, bolo potrebné počkať. Upriamila som zrak späť na Yoshira a potom na kabelku po mojej pravici. Bola veľká, zmestilo sa tam strašné množstvo vecí, až sa niekedy čudovali ako to, že mám pri sebe všetko. Okrem iného som vždy pri sebe nosila výtlačok niektorej z mojich kníh. Vybrala som ju. Ťažký a hrubý zväzok mal čiernobiely, elegantný obal, na ktorom strieborným gravírovaným písmom bolo Elegantný requiem a tesne pod ním, menším a čiernym Alpha Altaira. Podala som mu ju s miernym úsmevom na perách, no badateľným úškrnom, do ktorého sa menil. "Skús si ju prečítať, možno ťa zaujme."

Shinigami Ryo

Seděla jsem na střeše Akinariho domu a pozorovala okolí. Bude zabíjet. Bude sranda. A hlavně taky má moje milovaná jablka. Stačí jen, aby zjistil pravou cílu deníku. Deník sebral správný člověk.......Pche, lidé jsou tak zajímavý. Přemýšlím a přitom si lehnu na střechu, dívajíc se na oblohu. To bych tam nahoře nezažila.


Tia

Seděla jsem na postely a stále nemohla uvěřit. Avšak jak jsem ještě byla zblblá po těch prášcích, tak jak jsem si lehla, tak jsem zase usnula. Než jsem šla zase spát, příšel mě zkontrolovat doktor a řekl mi, že bych klidně mohla jít domů, až si odpočinu, že jsem prý v pořádku. Nevěděla jsem, zda mám být šťastná, nebo smutná. Smrt rodičů mě hodně trápila.